Cesty se netvoří v komfortních zónách

6.2.20


Ahoj, čtenáři! 😊 Tenhle článek bych chtěla věnovat opět motivaci, zejména motivaci jak si jít za svými sny a cíli. Protože každý z nás má své sny a představy, kde bychom jednou chtěli být. Bohužel to hodně lidí nikdy nenaplní. Často zvítězí lenost a pohodlnost či nějaký zvyk a každodenní rutina. Což je opravdu škoda. Neříkám vám tady, ať se teď zvedáte z gauče a jdete vylézt Mount Everest, nebo ať dáváte výpovědi a začnete žít jako bohém, ale chci tím říct, že nám do klína samo nic nespadne a pokud máme nějaké cíle, musíme pro ně i něco udělat. Ano, tohle už jste asi slyšeli mockrát, ale myslím, že na to někdy zapomínáme a čas od času bychom si to měli připomenout. 👆


Tohle vystupování z komfortní zóny, jak se tomu dnes oblíbeně říká, se ale netýká například pouze práce. Mimo kariéry se to týká i vztahů, zdraví, cestování, bydlení a tak dále. Například - chceme být zdraví a fit? Musíme přestat být pohodlní a začít cvičit a makat na sobě. Chceme procestovat svět? I to často znamená vystoupit z pohodlné zóny, začít šetřit, neustále se balit a vybalovat a překonávat dlouhé vzdálenosti. Chceme lepší práci? Opět tu změnu musíme udělat my samy – dát výpověď, chodit na pohovory, hledat práci novou, vzdělávat se. Jsme nešťastní ve vztahu s naším partnerem? I tady to chce často pořádný kus odvahy takový vztah ukončit a věřit, že časem potkáme někoho, s kým nám bude dobře.


Jsme holt lidé a často některé věci děláme jen ze zvyku. Zůstáváme v toxických vztazích, zůstáváme v práci, která nás nebaví, nemáme dost odvahy jít si za svými plány a děláme to, co se od nás tak nějak očekává a co se sluší a patří. Proč se ale těch změn tolik bojíme?! Protože tím na čas ztratíme právě to pohodlí a komfort. Ale věřte mi, to, co nás čeká mimo tu naši zónu, většinou STOJÍ ZA TO.

Sama jsem si výstup z komfortní zóny několikrát zažila a musím říct, že mě to vždy posunulo o kus dál, něco jsem se tím naučila a nějak jsem se tím rozvinula. Například jeden takový výstup u mě přišel po vysoké škole, kdy jsem dostala ve své práci nabídku na jinou pozici, která byla pod zahraniční sesterskou společností. Ta pozice byla velmi samostatná a představovala rychlý nástup a to, že ji zahájím týdenním školením přímo u nich v zahraničí (ve Švýcarsku). Nikdy jsem neletěla nikam sama, nikdy jsem ještě nemluvila anglicky sama na vlastní pěst takhle v businessu. Letět sama někam kde to neznám? Letět tam, když ani ty lidi neznám? Co když to bude moc těžký? Co když se jim nebudu líbit? Co když jim bude vadit, že mám málo praxe? Co když jim nebudu s jejich přízvukem rozumět? Takové obavy mi vířily hlavou, ale nabídku jsem samozřejmě přijala. Tenkrát jsem si sama sobě řekla, že někdy je potřeba nechat se hodit do vody a prostě plavat. A víte co? Bylo to naprosto senzační! Nejen služební cesta, kterou jsem si užila, ale i to, že jsem se opravdu s tímto krokem hodně posunula, a to hlavně osobně. Začala jsem si více věřit v pracovním světě, ověřila jsem si, že práce v angličtině není problém a přesvědčila jsem se, že často to, čeho se bojíme, ve finále není vůbec tak černobílé jak jsme si představovali. Další takový výstup ze zóny jsem zažila tenkrát hned o pár měsíců později, kdy jsem se rozhodla odstěhovat od rodičů a osamostatnit se. Byla to moje volba, ale i tak to byl výstup z něčeho komfortního. Začít se o sebe starat sama, hospodařit s příjmy a být samostatná a nezávislá. Ale co když se neuživím? Nebude mi v tom bytě smutno? Opět ty pochybnosti co se nám vkrádají do myšlenek.

Nyní už jsem skoro rok žádnou velkou změnu neudělala. Ale chystám se opět na ni. Chystám se na stěhování do Prahy za novou prací. Do Prahy?! Ještě před rokem jsem říkala, že do Prahy nikdy nepůjdu, že je to až moc velké město, spousta shonu, metro co nemám ráda, divní lidé a mnoho dalšího. A víte co? Teď se na to ale začínám těšit. Ne na ty divné lidi 😁, ale na ty možnosti a zkušenosti, které tam chci posbírat. A musím říct, že mi ty výstupy z komfortní zóny svým způsobem trochu chyběly. Je fajn, se na chvíli se zklidnit a mít takový poklidný život, ale chybělo mi takové to vzrušení, když začíná něco nového. 😊 Určitě ho také známe. Sice si občas přijdu zvláštně, že někteří mí vrstevníci už staví domy a plánuji nebo dokonce mají rodinu, zatímco já teprve začínám hledat nějakou svoji cestu. Ale to je přesně to, o čem jsem psala výše – nedělejme věci, které od nás očekávají druzí a které se tak nějak sluší a patří. My sami musíme vědět nejlépe, kde se právě chceme nacházet.

Ať už toužíte ve vašem životě změnit cokoliv, seberte teď vaši odvahu a sílu a udělejte to. Bude to těžké rozhodnutí, bude to třeba chvíli nepříjemné období a bude to stát nějaký ten stres (záleží samozřejmě na vaší povaze, ne každý je takový „stresař“ jako já 😀). Taky vám do toho s největší pravděpodobností spousta lidí z vašeho okolí mluvit a radit co máte dělat, protože určité procento lidí bohužel vždycky ví, jak by měli ostatní žít, že? Ale tak už to chodí, v životě se nemůžeme zavděčit všem a ani bychom to neměli chtít, protože tohle jsou naše kapitoly. Život přece není od toho, abychom se s něčím pouze spokojili – život je od toho, abychom ho prožili naplno a PODLE SVÝCH PŘEDSTAV.

Hodně štěstí při cestě za svými sny a cíli! 




                                                                                           Vaše Adél


0 komentářů

Děkuji za komentář! :)